Každej z těch jedenadvaceti kilometrů měl svojí barvu, svojí chuť. Chvílema mě bolelo tělo, pak zas hlava.

Postupně mi ale bylo líp a líp. A od patnáctýho kilometru do konce jsem si to doslova užíval. Nešlo o (pomíjivou!) radost z překonání sama sebe. Teda ne úplně. Radoval jsem se, páč mi to pomalu docházelo. Hranici, kterou právě překonávám, jsem od nikoho nedostal darem. Vytýčil jsem si ji sám. Překročit ji můžu takřka kdykoliv.

Stát u hranic a fňukat, že za ně nemůžu? To je asi to nejhorší, co se dá udělat.