Komunikovat možno z následujících důvodů:

1) Chci něco od světa. Jsem totiž dítě. Chci, aby se o mě zajímal, nebo aby mi potvrdil, že nejsem pytel sraček.

V praxi to vypadá tak, že veškerou komunikaci směřuju k sobě, upozorňuju na svoje skvělosti a nic a nikdo další než já nemá nárok. Narcis.

2) Chci dát něco světu. Jsem už dospělej a sám nepotřebuju, dokážu dávat, pečovat, starat se o něco dalšího.

Předmětem komunikace je automaticky „ten druhej“. Skvěle naslouchám, utěšuju, dokazuju si, že i já můžu někomu pomoct. Altruista.

3) Beru komunikaci jako spojení dvou objektů, z nichž jeden jsem já. Sama komunikace je důvodem, proč komunikuju.

Zatimco mezi druhem 1 a 2 nevidim moc rozdíl (jsou více či méně orientovaný na jednoho z účastníků), bod 3 je jiná liga. Pokrývá celý spektrum ohraničený bodama „já“ a „ten druhej“, vytváří novou rovinu, unikátně-společnou.