„Ordinace“ Mgr. Houskové, 18:00. Vonná tyčinka, sklenice vody, pohodlné křeslo.

F: Musí to přece jít nějak ovládat, ne? Vychází to ze mě, takže já rozhoduju o tom, jak se cítim… Jestli se cítim dobře, špatně, nebo skvěle. Mám parádně zanesenou mysl. Spousta věcí se tam jakože nahodile uhnízdila. Spousta reakcí se mi už spouští automaticky. Teda jakoby automaticky. Pravidla, patterny, přenosy. No.

H: Od minula vidím jakýsi pokrok. Mluvil jste o tom, že se to děje nahodile. Dnes říkáte, že nad tím chcete mít kontrolu.
F: Zkouším se na ten pocit štěstí soustředit, zapamatovat si ho. A pak si jen vzpomínat, jaké to bylo. Vracet se tam. K sobě.

H: Takže snaha trénovat to, pracovat na tom.
F: Chci převrátit návyky. Chci obrátit pozornost od okolního světa směrem ke mně. Ne “co na to svět”, ale “co na to já”.

H: Můžete ten pocit nějak popsat?
F: Jasně – je to příjemný, přitom přirozený. Dá se to asi hodně přirovnat k pocitu světla, k pocitu žárovky, co se najednou rozsvítila uvnitř mě. Jakobych najednou přešel na vyšší frekvenci, jakoby muj vnitřní hlas už nebručel, ale zpíval.

H: Takže to má asi i fyzické projevy?
F: Určitě, minimálně jakoby bylo tepleji.

H: Jaké to je, být se sebou v kontaktu? :-)
F: … ticho … Skoro se mi ani nechce o tom mluvit, jen si ten pocit užívat. …další chvíle ticha … Člověk už nemusí nic dalšího, jakoby tohle byla ta nejvyšší meta a všechno ostatní mohlo odplout pryč.

H: Je dobře, že si ten pocit uvědomujete a dokážete ho popsat. Že ho vůbec znáte.
F: No a na to jsem se vlastně chtěl zeptat – je to běžné, cítí to lidi?

H: Proč takovou informaci potřebujete vědět? Chcete se porovnávat s ostatními? Chcete vědět, jestli jste lepší, nebo horší?
F: … zase ticho … Jo, asi proto jsem se zeptal. Zatím jen tuším, jak dobře se můžu cítit. Toho porovnávání, soutěžení, závodu s ostatními, závodu sama se sebou, toho jsem se rozhodně ještě nezbavil.

Otevírám dveře, které byly dlouho zamčené. Ještě nestojím uprostřed místnosti, ale už tam nakukuju. A nevím, čemu se divit dřív :-)